O čem to Zbožňuju vlastně je


Byla jednou jedna holčička, která neuměla napsat svoje příjmení.
Byl jednou jeden Tinder, kde se schovávali tajuplní kucí.
Byl jednou jeden orchestr, Nejka Fejka a Koncertní s čokoládovýma očima.
Byla jednou jedna svatba v Barceloně, výlet do Manchesteru, moře v Dublinu...
Byla jednou jedna chuť psát a jeden příběh, který potřeboval na svět. 

 

„Hele, jakou chceš mít přezdívku v mojí knížce?“ ptám se kolegy.
„Rambo!“ odpoví ještě dřív, než tu větu dořeknu. Pak se oba zasmějeme. „Už jí píšeš?“ pokračuje.
„Jojo, zrovna jsem začala,“ směju se a pokračuju v povídání, „Rambo seděl na svém místě v práci, psal na počítači – „
„Na fejsbuku,“ opravuje mě.
„Tak na fejsbuku, kontroloval příspěvky svých přátel,“ snažím se mluvit vypravěčským hlasem, „když tu se za ním ozval VZDUCH!“ vyhrknu dramaticky.
„Vzduch?“
Vybuchneme smíchy.
„Jakože asi zvuk jsem chtěla říct. A duch dohromady.“ Smějeme se dál.
„Asi bys na tom měla ještě trochu zapracovat, zatím to není moc dobrý.“
...
„O čem to vlastně je?“ ptá se po chvíli.

„No, ony to jsou takové historky, co jako dělám,“ začínám s popisem téhle knížky, který mi vůbec nejde. Nakonec to pod tlakem jeho ironicky zvednutého obočí ze sebe nějak vysypu.
„Ty jo, hm, to zní dobře. To bych si asi i koupil.“
„Fakt?“
Povzbudivě se na mě usměje.


Zbožňuju je jeden příběh, který vypráví tisíce duší. Je to sbírka pocitů, myšlenkových pochodů a životních osudů, které známe úplně všichni. Proto se v něm všichni najdeme. Proto ho čteme jedním dechem. Proto ho pochopíme.

A proto se ti chlapi konečně naučí, kdy teda přinést tu kytku.